Co se nám osvědčilo aneb jak neztratit nervy
Asi za nejlepší vychytávku považuji trekové hůlky. Ty moje jsou trojdílné, značky Gipron, ale na značce vůbec nesejde. Dají se složit do úsporného balení a pohodlně se vejdou na batoh. Dřív jsem si myslela, že je to věcička pro fajnovky, ale když jsem je prvně vyzkoušela na treku v Krušných horách, změnila jsem názor. Do kopce člověku hodně pomohou, když už nemůžu, tak se s nima podepřu, abych sebou rovnou neflákla o zem. Taky jsem si říkala, že mám plné ruce psa a ještě brát hůlky, ale vážně to jde. Hůlky prostě čapnu do jedné ruky a druhou se snažím ukočírovat psa. Jeden z velkých požadavků, byla váha hůlek. Byla jsem ochotna zainvestovat do co možná nejlehčích, přeci jen, je to další váha, se kterou musím do batohu počítat. Jsem z nich opravdu nadšená, do kopce mi hodně pomáhají a nestojí mě to pak moc energie, která se kolikrát hodí jinde. Hůlky jsou zkrátka super a můžu je jen doporučit.
Další pro mě nepostradatelnou věcí, se stala obyčejná tejpovací páska. Super věc na oblepování míst náchylných na puchýře. Neskutečně spolehlivě drží na místě. Navíc je lehoučká a ani místa moc nezabere. Asi by se dala použít i na nějakou nouzovou opravu čehokoli, ale na ty puchýře je to opravdu geniální věc. Zkoušela jsem i obyčejné náplasti bez polštářku, dvoje ponožky, ale tejpovačka vyhrála.
Další parádní vyzkoušená věc je sušené drcené maso (pro psa) od firmy Falco. Maso nasypu do misky, zaleju trochou vody a za pár minut je z toho kaše, kterou Jerry bez problému zbaští. Kaši je možné ředit podle potřeby a chuti psa. Jerry má raději hutnější, ale lze naředit víc a použít k zavodnění psa.
Jídlo pro mě, kapitola sama pro sebe. Dlouho jsem zkoušela různé možnosti, paštiky a sýry + chleba, salám a sýr a chleba, ale vždycky to bylo dost těžké, neskladné a nikdy jsem to nesnědla. Jak vykoumat, aby toho bylo akorát?? Pak mě napadlo, že bych mohla zkusit obložené chleby. Jídlo bude vlastně hned připravené, nebudu muset krájet chleba a hledat co k tomu. Koupila jsem toastový chléb, salám, sýr, okurku a vše pěkně připravila. Počítala jsem 4 chleby na jeden den. Přeci jen jsou po cestě hospůdky, takže hlad nehrozí. Chlebíky jsem naskládala pěkně na sebe a trochu je splácla, aby byly co nejmenší a pohodlně se vešly do batohu. Po cestě jsem už jen vyndala hotové jídlo a mohla baštit. Jídlo si musí každý vyzkoušet. Klára je chodec s velmi nízkou spotřebou a vydržela by snad o strouhance a litru vody. Já toho sním dost. Jsou ale situace, kdy v parných dnech prostě není chuť k jídlu a většinu jídla doneseme domů, nebo ho zbaští pesan. Při plánování trasy je potřeba zmapovat i možnost občerstvení cestou. V létě to nebývá problém, ale na zimních výletech většinou nefungují stánky a letní hospody, pak je dobré mít s sebou dostatek jídla.
Další bezva vychytávka jsou chemická světla. Není to moc používaná věc, známá spíš z večírků či potápění. Jsou to různě velké tyčinky (nebo náramky, skleničky, brčka), naplněné jakousi chemickou sloučeninou ve skleněné ampulce schované v plastovém obalu. Tyčinku stačí rozlomit, protřepat s máme parádní lampičku. Svítivost je různá, od 5 minut velmi intenzivního světla až po 12hodin "normální" svítivosti. Já nejvíc používám 8 nebo 12 hodinové. Turistické značky se s timhle světlem sice hledat nedají, ale po cestě se s ním dá jít bez problémů. Když jdeme po silnici je to neocenitelná pomůcka, je totiž vidět na vzdálenost 1,6km. Světla se dají koupit ve sportovních potřebách, ale mám zkušenost, že jsou drahá a většinou je mizerný výběr. Mnohem lepší je zakoupit je přes internet, tam jsou cenově mnohem přijatelnější, je velký výběr barev, velikostí a doby svítivosti. Alespoň jedno světýlko s sebou beru vždy, na jakýkoli výlet, prostě jen pro případ nouze.
Další vymožeností moderní doby jsou vlhčené ubrousky. O nich se asi rozepisovat nemusím, dámy mě jistě pochopí :).
Tohle jsou asi největší vychytávky, které mi ušetří spoustu starostí a zpříjemňují mi cestu.
A jak neztratit nervy?
Kamkoli jedu, jedu s myšlenkou, že nesmím zabloudit. Ono se to krásně řekne, ale někdy mnohem hůře provede. Když se zadaří a octneme se někde jinde, chce to hlavně nepanikařit. Nejlepší je, vrátit se k poslední značce a hledat cestu odtud. Na vlastní kůži jsem ale okusila, kolik to vrácení stojí sil a navíc, když cesta zpátky vede do kopce...je snazší vydat se dál, ona se ta cesta objeví nebo taky ne. Nejlepší je, potkat šikovného domorodce, který zná okolí a DOBŘE poradí, takových je ale jako šafránu. Pak se musíme spolehnout na svůj instinkt (ano, na ten který nás svedl z cesty) a znovu najít značku. Pokud se stmívá, jsme ve stresu, snažme se nepanikařit, zařvěte si, ale NE NA PSA! Jednoduché poučení: dávejte pozor na cestu za jakékoliv situace! a klidně si připusťte, že jste na jiném místě než si myslíte. Hlavně nezmatkovat, nějak vyřešit se to dá vždycky. VŽDY u sebe mějte mapu!
Zřejmě nejgeniálnější vychytávka je spolehlivý sparingpartner. V pravé chvíli vás nakopne k dalšímu výkonu a společně se do cíle dotáhnete spíš. Tady platí dvojnásob, že ve dvou (a více) se to lépe táhne.