Holky na cestách

V mém vyprávění se vyskytuje „holčina“ a „chlapík na skialpech“ , jelikož neznám jejich pravá jména, vystupují pod těmito jmény.

Zcela impulsivní nápad se přihlásit, ale takové jsou nejlepší. V sobotu ráno vstáváme do krásně modré oblohy, mám radost, jen ta teplota -6°C nám to zpestří. Snídám a koukám na kameru na Sněžce, -14,9°C, hmm, tak to je paráda. Vyrážíme. Cesta je v poklidu, dálnice prázdná, svištíme jak po másle. Cestou po očku sleduju teploměr, který z našich -6°C postupně klesá až na -12°C.

V Peci jsme přesně na čas, v pekařství vyzvedávám parkovací kartu, která nám umožní parkování zdarma, a frčím k lanovce. Parkuju, jdeme se nahlásit na start a omrknout náklad. Poneseme 15 kilo. Náklad tvoří dva balíky RC coly a tři balíky pohledů. Klamně usuzuju, že se to vejde do malého batohu. Do malého batohu se to nevešlo a já musela zpět do auta, přendat věci do velkého batohu a běžet zpět na start a znovu naložit. V tu dobu už byli všichni šerpové pryč, odstartovala jsem o deset minut později než ostatní.

Batoh je naložený, nikde nikdo a mě napadá prostá myšlenka, jak ten bágl dostanu na záda J. Batoh i s mými věcmi váží 20kilo. Jelikož na mně koukají turisti od lanovky, dělám, jakože nic, zatínám zuby a zvedám batoh, opřu ho o zeď a vklouznu do popruhů. Zapínám bederák, utahuju, co to jde a vyrážíme. Už s prvními kroky je mi jasné, že tohle nebude žádná prča, cítím kyčle jak blázen. Jdu jen v tričku, protože slunce hřeje jako na jaře a je mi vedro, ale díky tomu nemůžu dotáhnout bederák tak, jak bych potřebovala, zkrátka už to víc nejde. Cestou ke staré stanici lanovky už jsem pěkně zahřátá a kalkuluju, jak dlouho mi to asi bude trvat. Dívám se na zurčící namrzlou kaskádu vody a se slovy „S pánem Bohem do toho“ se vydávám na cestu.

K rozcestníku „Pod Větrníkem“ je to kousek, mám plán si dát pauzu každou obrátku cesty. Krátce odpočíváme a jdeme dál. Pečlivě si uvědomuju každý krok a každý nádech. Jsme u druhé obrátky, tenhle úsek je krátký, další obrátka je taky kousek, ale k další je to daleko. Jsme na cestě patnáct minut a k mému nesmírnému překvapení docházím poslední závodníky. Je to vůbec možné? To je paráda. Další obrátka v nedohlednu a před námi parádně namrzlý kus cesty, tady vždycky teče voda. Obcházím místo po vzoru ostatních, Jerry zatíná drápky jak kočka a šplhá nahoru. Obrátka je tu, hurá, ale nezastavuju, protože cestou k další obrátce je vyhlídka, šplháme až tam. Zdravím se s dalším účastníkem, chvíli povídáme, kocháme se a funíme jak lokomotivy. Opouštím nejstaršího účastníka závodu a jdeme dál. Docházím holčinu a chlapíka se skialpama na batohu, se kterými jsem nakonec šla celou cestu. Na Růžohorky už je to kousek, dodávám si odvahy a jdu dál. Slunce svítí a my se konečně můžeme nechat hřát jeho paprsky. S chlapíkem se dáváme do řeči a dál jdeme společně.

Jsme na Růžohorkách. Neskutečně mi mrznou prsty na rukou, mám pocit, že se neskutečně ochladilo. Rychle sundávám batoh a lovím rukavice, ještě oblékám bundu a mám pocit, že budu létat. Z hadičky na vodu vycucávám ledovou tříšť a zbytek vody foukám zpět do vaku, mrzne, až praští. Polovina cesty je za námi, zatím to docela jde, ale moc dobře vím, co máme ještě před sebou. Jdeme dál. Snažím se nasoukat do batohu a zvednout se. Moc mi to nejde, chechtám se jak blázen a chlapík taky, alespoň, že se dobře bavíme. Zanedlouho jsme u stanice lanovky, musím zastavit a vysmrkat se, holčina mě předchází a chlapík taky. Turisti kolem na nás koukají jak na nějakou atrakci. Na batozích máme čísla a lidi si šuškají, cože je to za závod. Další pauzu si chci dát u stolečků pod Sněžkou. Zanedlouho před námi vykukuje Sněžka, důvěrně jsem jí začala říkat „sviňucha jedna špičatá“. Pouštím Jerryho, aby se trochu proběhl, studí ho nohy, dál jdu sama a soustředím se jen na těžknoucí batoh na zádech. Další pauza na rozcestníku se zelenou na úpatí Sněžky. Místo kochání se výhledem stojím zapřená o hůlky a popadám dech. Cestou na vrchol zjišťuju, že kůly držící řetěz a značící cestu, jsou v naprosto přesné výšce na pohodlné sednutí si a odpočinek. Snažím se jít dál, ale nejde to. Když stíhají plíce, nemůžou nohy. Chci jít dál, chci, ale prostě to nejde. Co deset metrů si musím odpočinout. Zhruba v polovině stoupání už křičím, že by ta limonáda měla stát stovku, chlapík za mnou se chechtá, jestli to prý není málo.

Je to očistec pro tělo i ducha. Čím dál tím víc si začínám vážit lidí, kteří takhle zásobují horské chaty. Už nikdy nebudu remcat, že je na Sněžce něco moc drahé J. Každý krok stojí síly, záda bolí, ramena v jednom ohni a já počítám kroky k vrcholu. Jak popsat, co člověk cítí při takové cestě. Vnímám každý krok, mrazivý vzduch spaluje krk při každém nádechu. Batoh bych nejraději zahodila tam, kde jsem a lehla na zem, ale nemůžu, musím to donést nahoru. Je to jako poslání, cítím hrdost nad tím, že můžu přispět k zásobování poštovny, že můžu být ku prospěchu, že můžu být součástí tak skvělé party lidí.

Pomalu se suneme nahoru, pochechtáváme se a navzájem si dodáváme kuráže. Necítím obličej, začínají mě studět nohy, ale jdeme dál. Před námi je poslední kousek, jsme u horní stanice a už vidíme ceduli s blaženým nápisem CÍL. Turisti kolem nás povzbuzují. S holčinou čekáme na chlapíka, když už jdeme celou cestu spolu, tak to tak i dokončíme. V řadě společně stoupáme posledním úsekem. Hrdi a šťastni, dokázali jsme to!

Tady nejde o pořadí, každý, kdo se přihlásí a zmákne to, je hrdina!