V lednu na Sněžku? Už jedině v mačkách :)
Je pátek, na sobotu hlásí déšť, no paráda a já se těšila na výlet. Jaké to překvapení, když se budím do krásného slunečného sobotního rána a v tu ránu měním plány. Jdeme venčit, rychle balím věci, převléknout a jedeme.
V pravé poledne parkuju Pod Kapličkou, přezouvám boty, oblékám se a jdeme na lanovku, konečně se taky svezeme. Milá pokladní nechává Jerryho jet zadarmo, mě to na Růžovou horu stojí 195,-. Jdeme ještě vyvenčit, lanovka jede o půl jedné. Procházíme turniketem, je tu banda lidí a všichni okukujeme novou stavbu, je krásná, povedla se. Lanovka se rozjíždí, nasedáme společně s třemi děvčaty. Po projetí nástupní zóny se dveře zavírají a lanovka se odpíchne jak letadlo při startu, už chápu, proč to nahoru trvá jen pět minut :). Jerry okamžitě leze na lavičku, sedá si mi na klín a kouká zvědavě ven. Holky se fotí a brebetí jak hejno vrabců. Cesta je nádherná, úžasný výhled, lanovka klouže naprosto tiše a v mžiku jsme na Růžové hoře. Vystupujem a hurá na Sněžku.
U laviček pod Sněžkou svlékám jednu mikinu, fouká mrazivý vítr, bundu si musím nechat a nazouvám nesmeky, Jerry maže jak blesk a dát si na tlamu hned v úvodu nechci.Před sebou máme krásnou modrou oblohu, slunce svítí a pod námi je vidět úžasná inverze. Umřel mi foťák, no to snad ne! Pouštím Jerryho na volno a kochám se výhledem. Je to nádhera, dole jaro a tady to fičí jak na Severním pólu. Díky vrstvě ušlapaného sněhu chybí schody a nahoru se jde jak po másle. Nesmeky na botách jsou požehnáním, jdu si nahoru naprosto v pohodě a koukám na klouzající lidi kolem. Pod lany lanovky se do nás opírá mocný ledový vítr. Tady je to klasika. Jerry se začíná ksichtit a já se skláním proti větru.
Ani nevím jak, ale jsme nahoře, snad jsem se ani nezadýchala, dneska to šlo úplně samo. Hledám závětří, musím se přiobléknout a dát Jerrymu bundu. Vítr 25km/hod a pocitová teplota kolem -10°C. Zalézáme za Polskou boudu, Jerry už má sosák v batohu a hledá svačinu. Oblékám ho do teplé bundy a sebe s požitkem chumlám do Tilaku. Nalévám si horký čaj a rozhlížím se kolem. Najednou se k nám hrne turista a jde se fotit s oblečeným Jerrym :). Dopíjím druhý šálek čaje, batoh na záda a jdeme se kochat. Vyndávám telefon a dělám pár fotek. Výhled je překrásný. Vítr honí mračna přes hřeben, do toho svítí slunce a nad námi modrá obloha. Je tu dost lidí, ale Čechů málo. Rozhlížím se na všechny strany, vítr se do nás opírá a stěží jde stát na místě. Bunda spolehlivě drží vítr od těla a teplo uvnitř, je mi báječně. Zato Jerrymu se to vůbec nelíbí.
Jdeme dolů. Polský traverz je jedna prudká ledová skluzavka. Lidi visí na řetězech jak korálky na náhrdelníku, jeden vedle druhého a pomalu se šinou dolů. Je to docela vtipný pohled, ale za chvilku mě humor přechází. Jednou rukou též visím na řetězu, druhou držím Jerryho za patama, aby mě netáhl a pomalu postupuju dolů. Opatrnost neopatrnost, najednou jsem na zádech, batoh naštěstí utlumil celý náraz a spadla jsem do měkkého. Cestou jsem se natáhla ještě jednou. Jsme dole, hurá. V sedle zase pár fotek, pohled zpět na Sněžku a jdeme dolů do Obřího dolu.
V Obřím dole není ani noha, takže zase pouštím Sosáka a nechávám ho běhat. Obloha se zatahuje, stihli jsme to akorát. Začíná mi kručet břicho, těším se na oběd v Boudě pod Sněžkou. Dole jsme až příliš brzy, ohlížím se zpět, snažím se zapamatovat si každý detail, domů se mi vůbec nechce.
V Boudě pod Sněžkou je prázdno, jsou tři hodiny. Svlékám asi tak deset vrstev a těším se na horkou polévku. Hovězí vývar mi prohřívá útroby a jelení guláš je třešničkou na dortu, je naprosto luxusní. Je čas jít. Na parkovišti jsme kolem čtvrté, Jerry se hned uvelebuje do nastlaných dek v kufru, já přezouvám pohorky a ponožky a jedeme dolů.
S pocitem blaženosti si doma dávám horkou sprchu a vzpomínám...
