Holky na cestách

To, co původně mělo být výpravou z Pradědu na Sněžku, skončilo kvůli vedrům jako parádní osamocený přechod Jeseníků a Rychlebských hor. Nelituju, bylo to nádherné.

Začnu od konce. Tady v těch překrásných kopcích jsem si uvědomila pár důležitých věcí. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem putovala s batohem na zádech a pocitem, že se nemusím vracet domů v určitý čas a určitou hodinu. Celý život mám nalajnovaný, přesně vstávat, přesně do práce, tam mi určí, kdy se mám nasvačit, kdy obědvat, kdy jít domů. Tady mezi těmi poklidnými a majestátními velikány jsem byla naprosto svobodná. Nesvázaná časem, lidmi, telefonem, emailem… I když jsem se kvůli přílišnému teplu musela vrátit domů už čtvrtý den, bylo to mé rozhodnutí. Ten poklid během cesty byl až posvátný. Jen já, batoh a pesan a cesta před námi. Cesta, ze které jsem mohla sama ukrajovat kolik se mi zachtělo.

Jednou z věcí, které jsem si uvědomila je to, že chci tenhle pocit zažít častěji. Šplhat se na kopec, kochat se výhledem, počkat do rána na východ slunce, protože je to zrovna dobrý nápad a proto, že se mi prostě chce. Jít dál kam až budu chtít, zůstat tam, kde se mi líbí.

Teď sedím doma a připadám si sama. Nemám kolem sebe kopce, lesy, slunce a na zádech není batoh. A hlavně, není kam jít… Vždycky je co zažít, já vím, ale tohle putování, i když krátké, ve mně zanechalo velmi silný zážitek.

Stojíme na parkovišti v Koutech nad Desnou a mě už se v hlavě přehrává stoupání, které nás velmi záhy čeká. Vítá nás déšť. Klasické Jeseníky, musím se usmát. Jerry má napakované brašny, jsou těžké a jemu se to nelíbí. Loučíme se s doprovodem a vydáváme se do kopců.

Po pár metrech stoupání se z kalhot převlékám do šortek, je dusno. Celkem v poklidu ukrajujeme metry z dlouhého kopce. Kochám se zelení kolem a jen po očku sleduju Jerryho, brašny ho dost brzdí. Jde se mi parádně. Tričko už je sice durch, ale mám pocit, jako by mě zezadu někdo postrkoval. Prvně křižujeme cyklostezku a stoupáme dál, pak druhé křížení a jsme u prvního rozcestníku „Petrovka“. Na Švýcárnu je to ještě 3,5km. Stoupáme. Prohlížím si Dlouhé stráně, trhám nádherné borůvky a zanedlouho vykoukne Praděd. Za chvilku už jsme nahoře. Spěchám pro malinovku, mají i domácí koláč, kterého mi Jerry polovinu snědl. Ještě turistickou známku a pohled. Brzy odcházíme, je pod mrakem a je mi chladno. Kéž by to vydrželo.

Odtud se napojujeme na červenou, která nás povede po zbytek putování, orientačně zcela nenáročné. Doteď bylo lidí málo, teď už tu není nikdo, vůbec nikdo, jen já a pes. Metry, které jsme pracně nastoupali, frčíme šupem dolů a to hodně příkře. Škobrtáme po děravých dřevěných chodníčcích a přibližujeme se Červenohorskému sedlu.

Krásná lesní pěšina se mění na šotolinku s ostrými kameny, která tlačí Jerryho do tlapek. Z kopce se mu už vůbec nechce jít a je pěkně otrávený. Na Sedle doplňujeme vodu a teď už jen dojít k přístřešku, u kterého budeme spát. Míjíme památník obětem hor a šineme se dál, pořád na Jerryho čekám, bolí ho tlapiny. Dál nikdo nejde. Pomalu stoupáme a já netrpělivě vyhlížím přístřešek. Najednou vidím v dáli informační ceduli, to bude určitě ono. Je to ono. Naproti ceduli je klasické posezení a za ním kousek místa akorát na stan. Stavět ho nebudu, pršet určitě nebude. Jen jsem po telefonátu domů dokončila tuto myšlenku, pršet začalo. Bleskurychle stavím stan, ještě že je tak rychle postavený. Jerry se hned po večeři kuklí do spacáku, zapichuje sosák a usíná.

K večeru se ještě courá pár turistů, ale brzy vše utichá a já se zaposlouchávám do zvuku kapek bubnujících na plachtu stanu. Noc se postupně vyjasňuje a díky měsíci je světlo jak ve dne. Párkrát za noc se jde Jerry podívat ven a zkontrolovat okolí, ale jinak je klid.

Vstáváme brzy, vše je pokryté vrstvou rosy, ale za stromy už se klube slunce, bude krásný den. Balím mokrý stan a vše ostatní, snídáme a v půl sedmé se už vydáváme na cestu dál k Vřesové studánce. Granule z brašen cpu do batohu, Jerry musí jít na lehko. Jdeme. Cestou míjíme Bílý kůl, značení, které se kdysi používalo. Odtud je to ke studánce jen 1 km. Stáčíme se po vrstevnici, vlevo do nás je Vozka a před námi Keprník, tam se vydáme vzápětí, jen co nabereme vodu. Voda ve studánce teče jen čůrkem, takže postavím láhev a můžu se jít kochat překrásným výhledem. Pod střechou studánky jsou nocležníci, asi jsme je vzbudili. Voda doplněna, batoh ztěžknul o další dvě kila. Pokračujeme z kopce dolů až do Sedla pod Vřesovkou, odtud krásnou pěšinou stoupáme až na vrchol Keprníku. Postupně se otevírají překrásné výhledy, slunce pálí, cesta je čím dál příkřejší.

Opírám se do hůlek a šplhám, slunce mi pálí do zad, ale začíná pofukovat příjemný vítr. Jerry už je dávno nahoře, zato mě to trvá. Na vrcholu pročítám informační tabuli, jdeme se mrknout na vyhlídku, snažím se pořídit foto samospouští a dívám se, co nás ještě čeká. Za vrcholem vykukuje Šerák a turistická chata, kde chceme dát pauzu. Slunce pálí, moc se nezdržujeme a jdeme dál. Opět příkrý sestup dolů a vzápětí stoupání na Šerák. Chatu znám jen z obrázků a moc se tam těším. Je krásná, přesně taková, jakou jsem si ji představovala, její obsluha mne ovšem nenadchla, myslím, že příště si návštěvu rozmyslím. Jen s nechutí jdu ještě jednou dovnitř, abych doplnila vodu a rychle pryč.

Klesání je zabijácké a nesmírně dlouhé a namáhavé. Proti mně se derou davy turistů, podle mě vůbec netuší, do čeho se to pustili. Je to zatraceně dlouhé, opírám se do hůlek a snažím se ulehčit kolenům, co to jde. Když už je Ramzová na dohled, doslova mi skřípou zuby. Už bych šla raději do kopce. Přes Ramzovou je to tradičně nuda po asfaltu, jde se blbě. Slunce pálí čím dál víc, asfalt pálí, nikde stín, ale dereme se dál. Červená nás vede k lesu a svádí nás na lesní cestu. Hledám místo na oběd a odpočinek, je teplo. Noříme se do roští. Hned za ním je krásná tráva, kde vytahuju karimatku a vyndávám jídlo. Jerry se slastně natáhne do trávy a hroší se s nohama nahoru. Svlékám mokré tričko a vystavuju ho slunci, aby uschlo, stejně tak i ponožky a s úsměvem odháním mouchu. Od pondělního odpoledne už se mnou dvě stabilně cestují. Válíme se tu snad dvě hodiny, usnula bych. Pokračujeme dál. Scházíme do vesnice a po silnici procházíme až na druhý konec. Je to nechutně nekonečné. Odbočujeme do lesa, konečně stín, ale asfalt nekončí. Pokračujeme dlouhým táhlým stoupáním, Jerryho bolí tlapy a nechce se mu jít. Mě to ubíjí, ale musíme ještě popojít. Vyhlížím loveckou chatu, která je na mapě, ale v dohledu stále nic. Odbočujeme na lesní pěšinu, stoupání je příkřejší, Jerry unavenější. Nahoře se konečně objevuje lovecká chata a dvě posezení, krásné místo na spaní. Je ale ještě dost brzy. Jerryho tlapy mě ale nutí se zamyslet nad pokračováním v cestě.

Nakonec se rozhoduju pokračovat ještě k chatě Paprsek. Jsou to jen dva kilometry. Jerry ožívá. Pobíhá po kraji cesty, čichá a je celkově veselejší. Chata Paprsek je před námi. Snobské neútulné místo, ale je tu restaurace, bohužel s naprosto hnusnou kofolou, divným jídlem a obsluhou, co asi nemá ráda umolousané trekaře. Znaveně usedám na lavičku do stínu, slastně rozvazuju pohorky a snažím se nekňourat moc nahlas. Jsem mrtvá, zvednout se k odchodu bude boj. Jerry si našel chladnější místo a skoro hned usíná. Dávám si řízek, který za moc nestojí, ale snažím se ho nesníst jako hladový neandrtálec, doplňuju vodu a sbírám se k odchodu. Rozejít bolavé nohy je peklo. Nějaký chlapík na mě zvědavě kouká, takže se snažím tvářit statečně, jakože mě nic nebolí a odcházím. Čeká nás snad poslední kousek k Medvědí chatě.

Opět frčíme z kopce. Opět mizerná šotolinka s ostrými kameny. Medvědí chata jako naše nocležiště nepřichází v úvahu. Je tu plno lidí, aut a rachot. Vody mám plno, pokračujeme dál. Z cesty odbočujeme na uzoučkou pěšinku, která vede do půli stehen vysokým borůvčím. Jde se tu krásně a Jerry sviští dopředu. Hůlky se mi na pěšinku nevejdou, jen místy. Chci dojít k rozcestníku „Zhořelá“. Tam bude určitě místo na spaní. Přidávám do kroku. Cesta ubíhá jak po másle a vůbec není znát, že stále stoupáme. Les se mění jako by ho někdo přepínal. Husté smrky střídají krásné vysoké buky, které se mění opět na hustý smrkový les. Poslední 3,5 km zdoláváme snad za půl hodiny. Už jsem unavená a těším se, až budeme na místě. Jdeme na západ, přede mnou je vidět zapadající slunce a celý les se barví na oranžovou, nádhera. Před sebou vidím rozcestník, konečně. Nachází se na krásném místě s překrásným rozhledem na kopce a západ slunce. Tady zůstaneme, krásnější místo na nocleh jsem si nemohla přát. Jen co jsem rozbalila spacák, Jerry zalehnul a znaveně usnul. Usadila jsem se na veliký pařez hned vedle spacáku a dívala se na tu nádheru před sebou. Tam se vydáme zítra. Tam v dáli je náš cíl.

Vyzouvám se z pohorek a užívám si trávu a jehličí na svých znavených chodidlech. Je to tak příjemné. Vařím neskutečně dobrou večeři, poslouchám zvuky lesa a promýšlím co dál. Budeme to muset ukončit. Pár telefonátů domů a pak už jen já, les a západ slunce. Mám celé představení jen pro sebe. Tady dnes není ani živáčka. Stavím stan jen kvůli rose, pršet určitě nebude. Usínáme brzy. V noci se budím jen na chvilku, koukám na hvězdy a poslouchám noční zvuky. Jerry se ke mně tulí a topí jak kamínka. Musím sundat bundu, i tak bude teplo.

Ráno mě budí zapomenutý budík, nevypnula jsem ho. Naštěstí, spala bych ještě určitě další hodinu možná dvě. Je půl šesté a venku je pohádkově. Snídaně, balení a v půl sedmé už kráčíme dál. Cesta nás vede dolů z kopce. Jerry lítá kolem, očividně je mu dobře. Přicházíme na rozcestí „Kunčická hora“, odtud na Kladskou bránu a dál až na Kralický sněžník, dnešní meta, kterou bude těžké zdolat. Na Kladské bráně jsme za chvilku, cestou je krásný výhled na protější hřeben ozářený ranním sluncem. Od Kladské brány stoupáme. Nejprve příkře, pak se stoupání zmírňuje a dál jdeme po vrstevnici jen nepatrně vzhůru. Cesta je dlouhá a neskutečně nudná. Říkám si, že pokud chce někdo zešílet, měl by si projít tuhle cestu. Pořád stejné stromy, stejná cesta, není na co koukat a za každým ohybem cesty je to samé, asi budu zpívat. Nikde nikdo, v hlavě prázdno…i ty mouchy se na chvilku zdekovaly. Bolí mě nohy, prst mám otlačený, snažím si ulevit, ale moc to nejde. Když už to začíná být na pováženou, vidím před sebou šipku ukazující vpravo. Cesta je tak monotónní, že by to člověk lehce přehlédl. Nevěřícně na to koukám, vysvobození, a to řádné. Přede mnou je příkrá stráň plná polomů. Krásné rozptýlení. A na vrcholu? Krásná kaplička. Dáme svačinu. Když už si myslím, jak si Jerry odpočine, šlápne na podlaze kapličky na vosu. Samozřejmě je z toho patřičné divadlo, ale naštěstí se nic neděje. Od kapličky pokračujeme k Adélinu prameni, tady zůstaneme přes polední vedro. Cestou je opět pár polomů, ale nic, co by se nedalo přelézt nebo obejít. Jdeme překrásným lesem s vysokou trávou a borůvčím. Přístřešek Adélina pramene se před námi objevuje z ničeho nic.

Rozbaluju karimatku a polštářek, ještě krátká koupel pod osvěžující ledovou vodou, čisté tričko a jídlo a taky vypít co nejvíce vody. V přístřešku jsou lavičky a je tam pěkná zima. Oblékám flísku a natahuju se na karimatku. Jerrymu se nelíbí, že musí ležet na zemi, ale karimatku mu fakt nedám. Poklimbávám, ale začíná mi být zima. Probouzí mě turisté procházející kolem, ale nezdržují se a já zase zavírám oči. Uvnitř je opravdu zima, přesouvám karimatku ke vchodu na sluníčko a Jerry se stěhuje také. Zůstali jsme téměř tři hodiny a měli jsme zůstat déle, ale nedalo mi to a vyrazili jsme dál. Byla to chyba, jelikož nás cesta vyvedla na spalující slunce a zřejmě dost rozpálenou cestu. Čůrky potu stékající mi všude už ani nevnímám, smažím se jak vajíčka na pánvičce. Domnělý vrchol je přede mnou, jaké to překvapení, když se za ohybem cesty zjevuje skutečný vrchol. Cože?? Ještě tak daleko? Jerry to cestou zabalil a odmítal jít dál. Opravdu už to dál nepůjde, musíme skončit. Čekám, až se Jerry ochladí. Počasí nám přeje. Slunce halí velký tmavý mrak a snad spadne i pár kapek. Se stínem Jerry ožívá. Jsme ve třech čtvrtinách stoupání na vrchol Kraličáku, musím ho dostat nahoru, tam je voda a rozhodnu jak dál.

Celkově se ochladilo, ale zatím neprší. Jdeme dál. Na vrchol je to kousek, ale po parádně kamenité cestě. Konečně nahoře. Kameny se mění na krásnou měkkou trávu. A výhled? Kam se hrabe Sněžka. Tenhle kopec se nedá srovnat s absolutně ničím. Už jen cesta nahoru prověří člověka do poslední buňky. Hledám proslulé „slůně“, ale zatím ho nikde nevidím. Jdeme k prameni Moravy, doplnit vodu a ochladit Jerryho. Ten ale na chlazení moc není a čiperně vybíhá až na vrchol, kde se poměrně dost zdržel, fakt to nechápu. Já nahoru nejdu. Dál už pokračovat nebudeme. Volám domů, domlouvám odvoz a rozhoduju se zde přespat. Proč vlastně ne? Je to tu překrásné, všude tráva, bude tu krásně vidět jak na západ, tak na východ slunce. Jerry se vrací, sláva. Doplňuju vodu a ještě nabírám do záložní láhve, ať nemusíme šetřit. Jdeme zpět k základům staré turistické chaty a najdeme místo na spaní. Najednou se přede mnou objevuje slůně. Jásám radostí a nemůžu se vynadívat. Sedám si a odpočívám, beru knihu a chci si číst, ale slůně láká spoustu turistů, kteří neváhají prohodit pár slov a přejí nám pěkný nocleh. K večeru přichází chlapík, jestli by mi nevadilo, že tu taky přespí. Proč ne. Mám z něho smíšené pocity, chtěla jsem mít klid a číst si, ale dalo se čekat, že tu budou další nocležníci. Další prý nocují až nahoře. Cestou jsem zjistila, že Jeseníky jsou v noci plné nocležníků.

Po západu slunce jdeme do spacáku. Chlapík nemá ani karimatku ani večeři, raději bych tu byla sama, ale to si člověk nevybere. V noci mě budí divné zvuky. Funí to jako kanec, ale není to kanec, chytám Jerryho za obojek, aby nevyběhl ven, a poslouchám. Náš spolunocležník spí hned vedle stanu a tak ho slyším říkat „je tu jelen“. Ihned se ve spacáku obracím a koukám ze stanu ven. Jelen si důstojně kráčí snad 15m kolem stanu a vůbec se nebojí. Je to možné? Obrovský krásný majestátní jelen si tu jen tak vykračuje. Jsme na jeho území, on je tu doma, my jen vetřelci na jednu noc. Jsou čtyři hodiny ráno, v dáli je vidět svítání a jelen je oproti blednoucímu nebi krásně viditelný. Nemůžu z něho spustit oči. Neodvažuji se sáhnout po foťáku, abych ho nevyplašila. Jelen jde k soše slůněte, vpravo přichází laň. Kouká nedůvěřivě, ale přítomnost jelena ji zjevně dodává odvahy. Ti dva jdou proti sobě a setkávají se se sochou slůněte mezi svými hlavami. Je to jak z filmu. Snad ani nedýchám a sleduju to neuvěřitelné představení. Ještě chvilku tam postojí a pak najednou sbíhaní z kopce dolů. Na tohle nezapomenu.

Je brzy ráno a na východ slunce si přivstalo více turistů. Balíme, chlapík odchází a já mám konečně klid. Odvoz budeme mít až odpoledne, rozhoduju se jít ještě dál po původní trase až na rozhlednu Klepáč a odtud do Horní Moravy. Je to kousek, času máme mraky, můžeme se courat a pořádně si ten závěr užít. Na vrcholu Kraličáku se rozhlížím na všechny strany, snažím se zapamatovat si snad všechno, nechci odtud pryč, ale musíme. Pro Jerryho už by to bylo jen trápení. Je chladno a fouká příjemný vítr. Loučím se s kopci. Po červené scházíme dolů, čeká nás Sedlo Puchača, rozhledna Klepáč a pak už Horní Morava. Škobrtáme dolů, cesta je pekelná a ani cestu nepřipomíná. Kousek dole už je tepleji, převlékám se z kalhot a frčíme dál. Tady už je cesta nádherná. Lesní pěšina, kolem krásně zelená tráva, borůvčí, vysoké stromy, slunce. Přicházíme k potůčku, lačně piju, Jerry se máchá, rozhlížím se kolem. Málem jsem se lekla, kousek ode mne stojí stan. Vůbec jsem si ho nevšimla. Uvnitř se někdo začíná štrachat ven, snažím se rychle zmizet. Vylézá sympatický chlapík a prý „slečno spěcháte?“. Už jsem opatrnější, ale tohle je opravdu sympaťák, a jelikož skutečně nespěcháme, souhlasím s pozváním na kávu. Přemýšlím, jestli si pán ještě nenasadí brýle, po čtyřech dnech v lese mě někdo zve na kávu? Rozpačitě usedám na spadlý kmen a vytahuju hrneček. Opravdu pěkně jsme si popovídali a já jen tak mimochodem kontroluju mobil. Jaké to překvapení, když nacházím sms s informací, že odvoz bude na místě už v 11 hod dopoledne. Všechno je jinak, musíme pospíšit. Loučím se s chlapíkem, ještě nahlížím do jeho mapy a jdeme dál. Začíná mi být smutno. Je tu tak krásně a já musím domů. Nohy začaly fungovat, jde se mi dobře, ale vím, že je moc teplo. Přicházíme na Sedlo Puchača, odtud jsem chtěla jít po cyklostezce, abych se vyhnula kopci, ale je to opět známá ostrá šotolinka. Čas máme a láká mě Klepáč. Rozhoduju se jít dál po hřebeni. Cestou jsou opět polomy a to šílené. Lezu po čtyřech, spíš se plazím pod kmeny, s báglem na zádech a doufám, že v dohledu nikdo není. Od prachu jsem špinavá, ale užívám si ty poslední kilometry.

Klepáč je před námi. Dřevěná nevelká stavba určena funkcí jako hláska pro kontrolu požárů v okolí. Je tu pár turistů. Jelikož stojíme na hřebeni, vidím jak do Polska, tak do Čech. Musím uznat, že Polská strana je zajímavější. Poslední sešup do Horní Moravy. Cestou další šílené polomy. Pořád se ohlížím za sebe, chci tu zůstat, jít dál.

Třešinkou na dortu je poslední sestup na parkoviště. Nahoře na cestě by se měl fasovat sedák a lano na slanění. Na parkovišti už čeká náš odvoz. Zouvám se, nasedám a do očí se mi derou slzy. Cestou se dívám na kopečky, kudy bychom pokračovali. Je to ubíjející, ale zároveň jsem ráda, že Jerry už si bude moci odpočinout.

Jsem doma, sedím u počítače, píšu tyhle řádky a je mi smutno, cestování mě naplňuje. Jen to nejde tak často, jak bych si přála, ale přeju si a sny se plní…

komplet foto zde:  http://vapi.rajce.idnes.cz/prechod_Jeseniku_2.-5.8.2015/