Letní Sherpa cup 14.6.2014
Stojím v prostorách startu v dolní stanici lanovky na Sněžku, cpu do batohu náklad a v hlavě mi běží myšlenka "vážně jsem se do toho navezla znovu?". Jsem tu zase. Rozhlížím se po ostatních, hledám tváře ze zimního závodu, ale nikoho nepoznávám, jen nejstaršího účastníka.
Náklad tentokrát tvoří tři balíky kofol a 4 samostatné láhve, celkem 20kg. Vše je naloženo. Táhnu bágl bezmocně za sebou a snažím se tvářit sebejistě. To že ho sama na záda nedám přece nemusí každý poznat :D. Srdce mi tluče jak blázen. V zimě jsem startovala pozdě a nestihla si užít tuhle předstartovní atmosféru, teď ji hltám plnými doušky.
Letos nejdu sama, jde se mnou můj báječný přítel Jirka a samozřejmě Jerry. Alespoň budu mít psychickou podporu. Jirka mi dává batoh na záda. Zkouším jak mi sedí, dotahuju co se dá a snažím se přivyknout na váhu nákladu. Uf, je to mazec, ale půjde to. Batoh dolů, ještě si ho užiju dost. Zatím nám krásně prší, je pod mrakem, na Sněžce jsou 4C a vítr. Alespoň nám nebude teplo.
Tvoříme hromadné foto, plné optimistických úsměvů, nejprve bez nákladů, po chvilce i s nákladem na zádech a v zápětí je odstartováno. Sportovci se rozbíhají a mizí v dáli. Já nasazuju pohodové tempo a vyrážím v před. Můj cíl je držet se kohokoliv, jen nejít sama. Cesta vede Obřím dolem do sedla a dál stále po modré po široké cestě kolem Sněžky až na vrchol. Přestává pršet, za chvilku budu muset sundat bundu, jakmile začneme stoupat, bude vedro. Cestu jsem si, jako vždy, rozdělila do několika úseků kde budu odpočívat.
Závodní pole se roztrhává. Cestou povídáme, kocháme se zamlženými kopci a já si v hlavě procházím trasu. U kapličky bude první pauza. Těší mě, že tu potkávám několik závodníků. Opírám batoh o stolek a užívám si úlevy. Ještě napít a jdeme dál. Až k dolu Kovárna to ještě bude pohoda, pak přijde to pravé ořechové. U Kovárny jsme coby dup, krátký odpočinek a hurá do toho.
Vítá nás krásná opravená cesta, která má jednu velkou nevýhodu, špatně se do ní opírá hůlkama. Ale šplhám statečně, funím jak lokomotiva, batoh žbluňká jako bych nesla na zádech obří akvárko, ale držím tempo, pomalé, ale vytrvalé. Cestou k vodárně několikrát odpočívám, těší mě, že držím tempo s turisty, kteří jdou vedle mě a nic nenesou :), od vodárny je to nahoru do sedla už jen kousek. Cestou zase začíná pršet a ze sedla fičí ledový vítr. Prsty na rukou mám úplně ledové, hůlky sotva držím, ale pustit se jich nehodlám.
Jsme v sedle, sláva a třikrát hurá. Slezský dom vítám s obrovským nadšením. Odtud už to bude jen "příjemné" pozvolné stoupání na Sněžku. Je tu mlha, není vidět na krok a pekelně to fouká ledové. Jdeme dál. Uhýbám před ledovým větrem, krčím se do kapuce a snažím se postupně zahřát prsty na rukou. Stoupáme po kostkách k vrcholu Sněžky. Občas se mlha protrhá a je vidět kus do Polska. Šlapu v pomalém tempu k vrcholu, ramena mě pálí a těším se až ten pekelný náklad složím. Na druhou stranu si zase říkám, že nemám nárok na skuhrání, když jsou tu jedinci, kteří nesou na svých zádech 60kg.
Vidím před sebou chlapíka s pořadatelskou cedulkou na krku. Juchůů, chce se mi jásat na celé kolo. Vedle něho cedulka "CÍL 100m", na ni jsem se těšila celou cestu. Pár fotek a jdeme dál. Jsme pod lanovkou, už vidím cíl. Přidávám na tempu, leje ze mě, ale už chci být nahoře.
Jsem tu. Batoh mi hned pomáhají sundat dva ochodní chlapíci a já mám pocit, že úlevou vzlétnu. Jdeme dovnitř, mám hlad a těším se na horký čaj.
Uvnitř je narváno, ale po chvilce lovím dvě místečka a vděčně si sedám. Cpu do sebe kousek pizzy a hřeju si ruce o kelímek s čajem. Ještě než se stihnu najíst se stěhujeme ven na vyhlášení.
Všichni vítězové jsou prostě borci, nesahám jim ani po kotníky, ale tady jsou vlastně borci VŠICHNI.
Za fotky děkuji Poštovně Anežka na Sněžce :)
