Kokořínsko pohodově 14.-15.7.2012
Tentokrát vyrážíme poznávat skály a přírodu Kokořínska. Výlet jsme nazvaly „pohodovým“ v naději, že se k nám ještě někdo přidá. Přidala se jen Kláry kamarádka Věrka a její fousek Endy. Holky měly to štěstí, že se vezly autem až do Mšena i zpět. Já s Jerrym jsem jela vlakem.
Scházíme se chvilku po poledni na nádraží ve Mšeně. Seznamujeme se, Jerry na Endyho zpočátku trochu vrká, ale to on vždy, pohoda nastane až po vypuštění z vodítka. Vyrážíme na náměstí k hlavnímu rozcestníku. Jsme tam za chvilku, upravujeme batohy, koukáme do mapy a po chvilce vyrážíme směr Vyhlídky po Cinibulkově stezce. Cestou míjíme místní městské lázně s úžasně modrým obrovským bazénem.
Za chvilku jsme mimo město, vypouštíme pesany a tasíme foťáky. Kluci zmizeli čichat a nevraživost zmizela. Vcházíme do skal a hned nás vítá jedna parádní chuťovka. V ústrety nám jde chlapík, mrkne na psy a povídá „se psama tam neprojdete“. Pozvedám obočí a ptám se proč. Prý ať se jdu podívat. Říkám si, co by to tak asi mohlo být, aby to kluci nezmákli, prolezli s námi už hromadu šíleností. Jdu první, dole stojí holčina s retrívrem a nevěřícně kouká, že to opravdu hodláme se psama slézt. Je tam dost strmý úsek s vytesanými příkrými schody a řetězem. Tohle zmáknem. Jerry šel okouknout jinou cestu, z čehož měla dole stojící holčina mírný hysterický záchvat, ale usoudil, že to tamtudy nepůjde a vrátil se. Vedu ho na malou plošinku, kde se schody lámou, sejdu schod, zase Jerryho posunu o schůdek níž. Těžký batoh znesnadňuje balanc, jednou rukou se držím řetězu a druhou přidržuju pesana. Místa pro dva tam skutečně není. Jerry to omrknul a pohodlně sklouznul a seskočil vedle po skále. Stejně tak to udělali i ostatní. Nahoru by to byla pohoda, bylo by se o co opřít. Srdce mi tluče, ale všichni jsou v pořádku dole, ani jsem nevyndala foťák. Neohrožená Klára foťák vyndala, takže máme i nějakou dokumentaci :o). Jdeme dál úzkými průchody, kam se samozřejmě s batohy nevejdeme. Chechtáme se jak puberťačky a užíváme si to. Všude kolem krásné pískovce, borovice, slunce svítí, lidí málo a kolem poletuje spokojená smečka.
Vcházíme do bludiště a bloudíme skutečně spolehlivě. Vracíme se do skal, kde za námi šly dvě holčiny s fenkou, ale ven s námi nevyšly. Společnými silami nacházíme východ z bludiště na silnici a napojujeme se na normální žlutou značku směr Ráj. Skalním městem přicházíme do Ráje. Vítají nás překrásné roubené domy a narvaná hospoda. Máme to akorát, začíná pršet. Objednáváme kofolu, já polévku, Klára ještě míchaná vajíčka. Kluci zdaleka nejsou unaveni, takže vytrvale zírají do talíře a nervózně přešlapují. Čekáme až déšť přejde a vyrážíme dál směr Olešno a Střezivojice. Jdeme pohodlnou cestou loukami, kde si pobíhají nádherní vznešení fríští koně, zeleným lesem vonícím po jehličí.
Žlutá značka nás přivádí k jeskyni Kamenný úl. Přístup do ní je opět výživný. Pesany necháváme dole a šplháme. Jeskyně je vysoko vytesaná ve skále a rozhled z okénka je impozantní. Dál jdeme pohodlnou vrstevnicovou cestou mezi skalami. Fotíme, lepíme otlačené nohy, naháníme smečku, prostě pohodový výlet. Přicházíme do Střezivojic. Opět krásné veliké roubenky, vracejícínás v čase. Zastavujeme v hospodě Bouda. Další kofča a spřádání plánu jak a jestli jít ještě dál. Hostinký je velmi milý a dovoluje nám přespat na posekaném trávníku.
Je sedm večer. Po pečlivé úvaze pokračujeme dál, na tábořiště je to sice daleko, ale třeba cestou najdeme pěkný převis. Za vesnicí scházíme ze silnice do lesa, tentokrát po modré. Cesta se mírně svažuje dolů, jde se krásně. Při cestě rostou maliny jejichž chuť mi připomíná loňskou cestu Jeseníky, houby ale žádné. Okukuju skály a hledám potencionální spaní, třeba i na jindy. Za vytrvalého klábosení a počítání psů, přicházíme do Vojtěchova. Rozcestník hlásá, že na tábořiště je to jen nějakých 2,5km. Mažem vstříc spacáku. Je už šero a Věrka je unavená.
Brzy jsme na parkovišti u Pokliček, navštívit je ale nejdeme, chceme využít poslední chvilky světla. Na tábořišti jsme za pár minut. Všichni na nás koukají, jak kdyby nikdy neviděli holku se psem. Posíláme Věrku, aby našla nějaké pěkné místo kousek od lidí a hledáme s Klárou, kde by se dalo zaplatit. To se nám nakonec nepodařilo ani ráno. Vracíme se na tábořiště. Věrka našla skvělé místo. Stavíme přístřešky, kdyby náhodou pršelo, kluci se ládujou večeří a Klára dumá, jak napnout kopulovitou plachtu mezi stromy. Musím přiznat, že to je i na mě moc :o), doufejme, že nebude pršet, ke mně se vejde maximálně jeden nocležník. Země je vlhká a pro Jerryho nemám karimatku. Vyndávám velkou pláštěnku na batoh, na ní pokládám vestu a chlupatou teplou flísku. Nadšeně ukazuju právě vyrobený pelíšek Jerrymu, ten na to znalecky kouknul a nastěhoval se na ještě neobsazený spacák. Teď zase pozvedám obočí já, no nic, nějak se vejdem. Převlékám se do podvlíkaček a čistého suchého trička, ještě vyhodit nájemníka ze spacáku a hurá do tepla. Jerry ulehá na flísku a těsně se tulí ke spacáku. Hledám večeři, mám hlad jak vlk. Ani mi není zima, obětovaná bunda snad nebude chybět. Prozíravě jsem si vzala na noc zimní kulich, uprostřed července trochu podivné, ale přišel vhod. K ránu beru Jerryho do spacáku, aby se ohřál. Miluju když se ke mně přitulí, přijde se ohřát, položí si hlavinu na rameno a spokojeně oddechuje. Jak popsat tohle přátelství, ten pocit souznění mezi psem a člověkem. Brzy vstáváme, je půl páté. Snídaně, balení a hurá dál směr Kokořín.
Vítá nás jasné svěží ráno. Je to nádhera, jen si tak jít ranním lesem, poslouchat švitořící ptáky a užívat si vlahý vzduch na tvářích. Na Kokořín vede pěkný stoupák. U hradu děláme spoustu fotek a pokračujeme dál do vesnice Kokořín a pak k jeskyni Klemperka. Jdeme po silnici, po chvíli je to otravné, bolí z toho nohy a pesani nás nemilosrdně vlečou na vodítkách za sebou, chtěli by běhat. Konečně odbočujeme, Klemperka je nedaleko. Vchod do jeskyně je dobrých pět metrů nad zemí dostupný po žebříku, nic pro mě, nahoru vylezu, ale dolů by mě sundávali hasiči :o). Klára šplhá a povzbuzuje, ať to zkusím. Zatínám zuby a lezu. Snažím se ignorovat vrklající se žebřík, kolena se mi klepou, dolů raději nekoukám, ale zvědavost, chtíč prolézt jeskyni a Klářino povzbuzování nakonec vítězí. Stojí to za to. Do jeskyně se jde po schodech dolů do nitra skály, čelovky sotva prosvítí neproniknutelnou tmu. Nechápem, jak tu mohl někdo žít a vůbec to vykutat, ale byla jiná doba. Pár nezbytných fotek na památku a nastává proces slézání. Nahoru vylezu kamkoliv, ale dolů mám problém. Statečně slézám a došlápnutí na pevnou zemi mě naplňuje klidným pocitem. Od Klemperky pokračujeme Šemanovickým dolem do Malé Jestřebice. V Malé Jestřebici dáváme sváču a upravujeme, vzhledem k únavě, trasu, vynecháváme hrad Houska a vracíme se k Pokličkám a od nich už rovnou do Mšena na nádraží. Alespoň okoukneme Pokličky.
Odbočujeme do lesa a hekajíc slézáme malý kopec dolů. Dole nás čeká smrčková džungle a v ní vyšlapaná pěšinka. Vážně tudy? Jdu to okouknout. Skutečně tudy vede značka. Se skloněnou hlavou a přivřenýma očima se prodíráme vpřed a na druhé straně se vynořujeme zmáchané jak po dešti. Dál už vede pěkná cesta. Brzy jsme na parkovišti u Pokliček. Věrka opět zůstává dole. Necháváme tu batohy a s klukama frčíme nahoru. Bez batohů se doslova nadnášíme. K Pokličkám vede snad tisíc schodů, ale jsme tam za chvilku. Okukujem ten zvláštní útvar, fotíme se a frčíme zpět dolů. Vypouštíme pesany a jdeme úžasně zelenou roklí mezi skalami do Mšena. Na zemi je jemný písek, kam do prvního deště zapisujeme svoje stopy. Funíme poslední kopec, čůrky potu mi stékají po zádech, ale nad sebou vidím vršek kopce a to mě pohání. Sundávám batoh a padám do trávy, Klára je mi v patách a padá vedle, čekáme na Věrku. Hltáme vodu, pesani sebou žuchli do studené ještě orosené trávy a chladí se. Miluju ty jejich vysmáté s pokojené tváře. Jsou vylítaní, plni nových dojmů.
Balíme, válet se můžem na nádraží. Vstávání připonímá nedělní sraz důchodců na lavičkách s výčtem všech bolavých svalů a kloubů :o). Do Mšena už je to jen coby kamenem dohodil. Procházíme město až na nádraží. Padáme na lavičky, holky čekají na odvoz, my s Jerrym pojedeme vlakem. Cestou domů oba pospáváme, doma pak zasloužená sprcha, jídlo a spánek. Co natom, že je pět odpoledne, víčka se klíží až přemůžou bdělost. Usínáme s Jerrym spolu, spokojeně oddechujeme a necháme si snít o dalším dobrodružství.
Velké díky Jerrymu, Kláře a Tobymu. Je čest s vámi putovat.
Fotogalerie:
