Holky na cestách

 Konečně! Konečně se scházíme s Klárou a vyrážíme na víkend na čundr. Kluci tentokrát dostali batůžky a nesli si vodu a granule sami. Pro nás značné ulehčení a jim to neublíží J.

Vyrážíme z Malých Svatoňovic, rodiště Karla Čapka. Procházíme krásným náměstím, kde se tyčí malebný barokní kostel Sedmi radostí Panny Marie a hned vedle? Tam je parádní cukrárna „Dášenka“, kde nás uvítala milá slečna se slovy, že mají čerstvé dobroty. Klára kapku váhá, ale já ne. Sundávám batoh a hrnu se dovnitř, Klára je mi v patách. Každá dáváme po dvou kouscích lahodných dortíků a vyrážíme do kopce. Stoupáním nás provází Mariánský sad se sedmi nově opravenými kapličkami křížové cesty. Cesta je zakončena Božím hrobem. Klára stoupá dál, ale mě to láká dovnitř. Rozhlédnu se a hned se leknu. Vedle mě je prosklená skříň s tělem Ježíše Krista, samozřejmě je to krásné řezbářské dílo, nicméně, velmi autentické J. Procházím se kolem, postojím, poprosím o šťastnou a bezpečnou cestu a spěchám za Klárou. Když vycházím, už se ke mně řítí Jerry a starostlivě kouká, kam jsem se poděla. Stoupáme výš, mlha zůstává za námi v údolí a slunce nám pálí do zad. Stromy kolem září jasně žlutou barvou a pod nohama šustí listí.

Před Radvanicemi nás lesem provází kvalitní bahýnko. Cesta je poničená od stahování dřeva, ale Toby si libuje, to je přesně jeho terén. Po loukách, s překrásným výhledem, scházíme do Janovic. Hned na kraji obdivujeme krásný srub s úžasnou terasou. Snažíme se moc nezírat a soustředíme se na cestu a pobíhající psiska. U nádraží se napojujeme na zelenou, která nás po chvilce vyvádí ze vsi, do kopce, k lesu. Koukáme na koníky v ohradě a najednou se k nám hrne paní a ptá se, kam jdeme. Dáváme se nesměle do řeči a zjišťujeme, že vlastně máme tu čest se slavnou osobností. Paní, zcela sama jen s koníkem a vozem, objela celou republiku. Loučíme se a ještě notný kus cesty obdivujeme její statečnost a odhodlání. Cesta nás opět vyvádí na louky. Pasou se tu krávy a opět je tu překrásný výhled na okolní louky a kopce.

Jsme u rozcestníku „Před Zvětralým vrchem“ na okraji Adršpašsko – teplických skal a po kousku cesty poznáváme rozcestí, kudy už jsme šli před třemi lety. Luční cesta nám dopřává výhled na skalní město, kluci loví myšáky, v dáli se pasou koně… a Jerry se vydal na výlet, hajzlik jeden. Sundáváme batohy a čekáme. Docela to vítám, batoh je těžký, nejsem na to zvyklá. Konečně. Jazyk až u země, brašny jsou naštěstí celé. Dávám mu napít, ještě si v klidu dáme sušenku a pokračujeme dál. Kluci spokojeně lítají, my debatujeme a před námi vykukuje Ostaš, náš dnešní cíl. V Osadě Skály se znovu napojujeme na červenou. Slunce už pomalu klesá a před námi jsou poslední vísky Javor a Dědov. V Dědově se hned hrneme ke studánce, ale voda neteče. Koukáme do mapy a za Dědovem nacházíme značené tábořiště, jestli to půjde, zapíchneme to tam. Už jsme ucabrtané, bude to akorát. Hledáme, ale kde nic, tu nic, je možné, že tábořiště už neexistuje. V dáli zahlédnu dřevěnou boudu, asi seník, hned je nám veseleji, přespíme tam ať je to co je to. Přecházíme mostek přes potok a před námi loučka a dřevěná bouda. To je to tábořiště, které je v mapě, nicméně již neslouží. Co tu ale zůstalo, je luxusní dřevěné stavení. Pravda, kapku nakloněné, ale suché, střecha v pořádku, krásná podlaha, spousta místa. Nemůžeme uvěřit vlastním očím, že budeme mít takhle luxusní bydlení. Dvě ložnice, tekoucí voda… co si přát víc. Je půl šesté, slunce je už za lesem, nemá cenu pokračovat. Sundáváme batohy, okukujeme okolí. Kluci, zbaveni brašen, lítají kolem jak splašení. Rozbalujeme spaní a hned vaříme čaj a polévku k večeři. Kupodivu mi ani není zima. Jdu si umýt ruce, pořádně vydrbat pískem, a kdyby nebyla kosa, hned bych se vykoupala celá. Jerry je celý divý do jídla, stojí u mě a drcá sosákem do batohu, kdyby mohl, tak si ty granule snad nasype sám. Sedíme na prahu, sosáme horký čaj a čekáme, až se nacucnou nudle v polévce. Vstřebáváme ten večerní klid, tmavnoucí oblohu, zurčící potok. Pomalu se stmívá, ale nebe je jasné, je klid, vítr nefouká, bude to báječná noc. Teplá polévka přišla vhod, pak ještě vařím plný ešus čaje, ať můžeme popíjet ve spacáku. Převlékáme se do pyžama a chystáme se zalézt. To kluci se s tím tolik necrcají. Jakmile jsme vyndaly spacáky z batohů, hned se na nich usadili, zabořili sosáky a chrněli. S dovolením se tedy též soukáme do vlastních spacáků a svorně se shodujeme na tom, že plný ešus čaje a zurčící potok za hlavou bude mít jeden jediný spolehlivý následek. Nu což, hlavně, že je nám teplo. Klára ještě souká Tobyho do velmi apartního pyžámka, což chvílemi připomíná spíše snahu dostat chobotnici do síťovky, ale nakonec se daří a Toby se vrací na spacák. Jerry dostává vestu, snad mu bude stačit, má být sice teplo, to ale Jerrymu nebrání, aby se mi velmi záhy nastěhoval do spacáku. Tulíme se k sobě a pospáváme. V jedenáct v noci nás Jerry probírá k vědomí zuřivým štěkotem. Nějací trempíci prochází kolem, což samozřejmě Jerryho nenechalo klidným. Vybíhám ze spacáku s baterkou, v rozvázaných botách a podvlíkačkách a ženu ho zpět na místo. Chlapík, ztuhlý hrůzou, se znovu dává nesměle do pohybu. Uf, dobrý překvápko. Naštěstí už je do rána klid. Jen jsme obě s Klárou na chvilku zaklimbaly, zdrhnul Toby, ovšem diplomaticky a zcela nenápadně a vrátil se bez pyžama… naštěstí ho Klára ráno našla.

A je tu ráno, sice trochu mlhavé, ale klube se sluníčko, bude krásně. Jdu se opláchnout do ledového potoka, se statečným výrazem se soukám do nechutně vlhkých kalhot, snídáme, balíme a vydáváme se na cestu. Dnes nás čeká Ostaš, Hvězda a další krásná místa. Beru si hůlky, budou se hodit. Červená nás mírným stoupáním provádí Údolím Klučanky, kde záhy obdivujeme osamělou chatu stojící při krásné louce uprostřed lesů. Odtud se stoupání značně přiostřuje a cesta zhoršuje. Šineme se vzhůru, funíme a jen po očku sledujeme, jestli máme oba psy. Opírám se do hůlek a snažím se ignorovat čůrky potu tekoucí mi nejen po zádech. A to je jen začátek, dnes to bude stále jen šplhání a klesání.

Jsme na Ostaši, vítá nás smečka štěkajících haskounů, respektive, je jich plný kemp. Ještě, že jsme sem večer nedošli… Stánek má otevřeno, dáváme tradiční Kofolu, kupujeme turistickou známku a pokukujeme kolem. Jdu si umýt upocené ruce a rozplývám se nad voňavým mýdlem. Doma to člověk tolik nedocení. Strmé klesání nás přivádí do Pěkova, kde jdeme kousek po hodně frekventované silnici. Vzápětí odbočujeme vlevo na prosluněné louky. Toby se hned dal do kutání v myších dírách a Jerry mu svorně pomáhá. Vyhříváme se na sluníčku a čekáme, až to hoši dodělají. Po chvíli zjišťují, že myšák na ně nečeká a vydávají se za námi. Scházíme podél ohradníku k potoku a pak po silnici procházíme Hlavňovem. Když už to začíná být otravné se naštěstí červená značka stáčí doleva do lesa. Čeká nás stoupání na Hvězdu, a že bude stát za to. Pod námi je vidět studánka, ale my se vrháme do kopce. Stoupání je čím dál příkřejší, táhne se kam až dohlédnu. Cesta nás vede krásnou Hrubou roklí, teď už vystlanou vysokou vrstvou šustivého listí. Přicházíme na louku, už je vidět parkoviště pod Hvězdou. Otáčím se a naskýtá se mi překrásný výhled na Ostaš a daleké okolí. Vše je zalité sluncem, listí ještě hýří barvami, pohled pro bohy. Jdeme dál, těšíme se na jídlo. Na Hvězdě je plno lidí, není divu, je krásný den, na výlet jak stvořený. Je 11:05 a restaurace otevírá v 11:00, jdeme akorát. Vcházíme, vím, co nás čeká, ale jsem zvědavá na Kláru. Hned nás vítá starý dobrý vrchní. Zdravím ho se slovy, že i po těch letech ho ráda vidím, má svůj humor a jak je vidno, vůbec nestárne. Klára prohlásila, že je jak z „Edemsovy rodiny“. Objednáváme gulášek, já ještě pivko a nakonec jsme si ještě daly palačinky. Vše bylo naprosto skvělé. Na rozloučenou jsme dostali panáka na cestu. To se to pošlape. Obdivujeme interiér restaurace, povídáme si o „panu Edemsovy“ a vnitřně se snažíme donutit zvednout ze židlí.

Vyrážíme na Supí hnízdo a dál po vršku Broumovských stěn. Cestou je dost lidí, dokonce se nám jedna paní pokusila pokazit náladu zvyšováním hlasu. Já na ní náladu neměla, ale Klára se hrdě postavila a dala se s milou paní do řeči. Dlouho to netrvalo. Jdeme se pokochat vyhlídkou Skalní divadlo. Vítr tu profukuje šílenou rychlostí, vlasy mám jak po fénování. U Supího hnízda necháváme batohy dole a lezeme nahoru. Rozhlížíme se, tvoříme vrcholové foto a mažeme dál. Cesta se motá mezi skalami, prudce klesá a zase prudce stoupá. Je to náročné. Nad Hájkovou roklí se z jakéhosi popudu vydáváme po žluté v naději, že nebude tak náročná. Sice nebyla, ale vykompenzovala nám to báječně močálovitým terénem. S bágly na zádech se tu pokoušíme o ladné baletní kreace v marném pokusu neutopit boty… na konci mám kalhoty po kolena od bláta, Klára je kupodivu docela čistá.

Pomalu ale jistě, se blížíme ke Kamenné bráně, to je taková moje meta, odtamtud už to není do spacáku daleko. V Zaječí rokli se napojujeme na žlutou a pachtíme se dál. Pesani lítají neúnavně sem a tam, chtěla bych kapku jejich elánu. Už ani moc nepovídáme, začínáme být unavené a ještě je kus náročné cesty před námi. Pod kopcem ke Kamenné bráně se bezmocně zastavuju, už nemůžu. Mám chuť shodit bágl, sednout si na šutr a zůstat tady. Klára mě dochází, krátce se zastavuje a jde dál. Věším se jí na paty a jdu. Jde to lépe, než jsem čekala. U pramene se zastavujeme pro vodu a jdeme dál. Konečně míjíme Kamennou bránu, kochat se dnes nejdeme a pokračujeme po dřevěných chodníčcích. Klára jde první, já se cabrtám za ní, zahloubaná do vlastních kroků, když tu najednou slyším „ skály jedny zasraný, už je nechci ani vidět!“. Vytrhává mě to z letargie a směju se, též bych uvítala krásnou nudnou cestu. Po nekonečném šplhání, sestupování, vyhýbání se, by se úleva hodila. Konečně, konečně jsme u Pánova kříže. Zamýšleného cíle dnešní cesty. Vděčně sundávám batoh a vyndávám karimatku na sednutí. Záhy ale zjišťujeme, že přespat tu nepůjde. Vyndáváme mapu a rozmýšlíme, co dál. Shodujeme se na tom, že se ještě přiblížíme k Machovu, ať toho máme zítra co nejméně a spaní najdeme někde cestou. Scházíme po kamenité cestě dolů, moc úlevné to zatím není, ale brzy jsme na pěkné široké cestě a už mažem k Řeřišnému a Machovu.

Jsme u Machova. Machov je roztahaná obec ležící v malebném údolíčku, než ji projdeme, bude tma. Okukujeme okolí a nakonec se rozhodujeme, že přespíme na okraji louky. Nacházím dvě pěkná místa, stěhujeme tam batohy a rozkládáme spaní. Fouká čerstvý vítr, což se hořícímu vařiči moc nelíbí. Pesani se ládujou, nalévám Kláře hrnek čaje a do zbytku vody sypu polévky, nakonec se vešly tři a všechno jsme snědly. Zalézáme do spacáků, unavené, ale tak nějak spokojené. Vítr fouká, nejsme před ním nijak chráněné, ale plachty plní svou funkci spolehlivě, zima nám není a pesanům taky ne. Jerry se ještě chvíli kochá pohledem do údolí k vesnici, nasává a poslouchá místní zvuky. Pak se zvedá, ale je na špagátě, takže na výlet se nejde. Ženu ho hned zpátky na místo, ať můžeme chrnět. Okukuje situaci a hrne se mi do spacáku, nu což. Rozepínám ho, Jerry se stočí a spokojeně si zamručí. Ležím na zádech, vítr mi ovívá tváře a já se nemůžu vynadívat na hvězdy nad hlavou. Přemýšlím o celé cestě, o tom, jaké to bylo, co jsme viděli, zažili, co mě bolí, co cítím, jak mizerně mi bylo pod kopcem u Kamenné brány, o tom, že Klára je tu se mnou a že se zase hodně dlouho neuvidíme. Snažím se vstřebat každý detail, zapamatovat si každou maličkost. Přikrývám Jerryho spacákem, nořím obličej do kožíšku a snažím se usnout. Vzápětí se ale musím svlékat, chlupatec ve spacáku topí jako malá kamínka. Noc je klidná, Jerry se nevrtí a hřeje mě celou noc.

Ráno vstáváme brzy, posunul se čas a máme hodinu k dobru, balíme, snídaně nám nějak nejede a vyrážíme dost brzy. Při balení jsem zase poslední, vůbec nechápu, jak to dělám. Procházíme ještě spící vesnici, když za některými okny se už svítí.    Za Machovem nás značka provází po zamlžených lukách směrem k lesu. Procházíme les, osadu Závrchy s překrásnými chalupami, zvoničkou a starou lípou. Brzy je před námi seník, kde jsme spali před třemi lety, a znovu louky, mlha, ale vše je zalité sluncem, které kompenzuje chladnější ráno. Kousek před Hronovem ještě zastavujeme na lavičkách pod lípou a vaříme čaj. Máme hodně času a čajík nás zahřeje, obloha se záhy začíná zatahovat.

Cesta do Hronova už je krátká, těším se na odpočinek. Procházíme městem a brzy jsme na nádraží, kupujeme lístky a usedáme na lavičky. Jsme v cíli. Spokojené, unavené, bolavé, ale velmi velmi šťastné.

fotky: http://vapi.rajce.idnes.cz/Broumovsko_25_-_27.10.2013/

http://movca.rajce.idnes.cz/Broumovky_25.-27.10.2013/